Tady být nechceš 

Může to být kdekoli. Kdekoli, kde není nic jen tma. Jen nekonečná tma. Místnost bez stěn. 
Bez světla. Bez ničeho. Místnost plná ničeho. Nic se nachází všude. Plazí se od začátku až do 
konce. Zleva doprava. Shora dolů. Zvnějšku dovnitř. Z rohu do rohu. Z dozadu. 
Světlo se snaží hledat skulinu, mezeru, škvíru, porušené místo, kudy by mohlo vniknout 
dovnitř. Ale marně. Žádná skulina, mezera, škvíra a ani porušené místo tady není a ani nikdy 
nebylo. Tohle místo nikdy nespatřilo a ani nespatří světlo. 
Toto místo je zcela v moci zla. Tma ho pohltila. Smutek, beznaděj, zoufalství zaplňují každý 
kousek. Není tady místo pro nic jiného než samotu, opuštění, depresi a stres. 
Prostředí je charakteristické pro svoje nic. Pro nic, které zaplní všechny útroby a zničí každou 
radostnou myšlenku. 
Je zde postava. Jediná. Sama. Hledá konec a začátek. Touží po nalezení konce nekonečného 
kruhu. Po zázračném kousku světla a po kapce naděje. Ale nenachází, i když světlo hledá ji. 
Nikdy se nemohou setkat. 
Postava je vyššího vzrůstu. Žena. Nelze kvůli tmě vidět její tvář, ale kdyby vidět šla, tak se 
v ní zračí sebepohrdání, sebelítost, beznaděj a nekonečná samota. Žena vykazuje známky 
šílenství. Zešílela z nekonečného ničeho a z toho, že už ztratila i tu poslední kapičku naděje, 
radosti a lásky, kterou měla. 
Proč líčím právě toto místo? Mohla bych zde popisovat strašidelné zámky nebo les v noci či 
učebnu fyziky, ale myslím si, že každý má svůj nevědomý strach ze samoty, úzkosti a hlavně 
z beznaděje. Lidé páchají sebevraždy kvůli beznaději. A proto jsem chtěla popsat abstraktní 
místo, které je doslova proniknuto beznadějí, úzkostí a vším tím, co je následkem strachu. 
Chtěla jsem zdůraznit, že toto místo už je opravdu zatraceno. Není mu pomoci. Už nikdy tam 
nebude světlo.