30/7/19

 



 

Už delší dobu jsem byla ve stavu apatie. Rozumem jsem vnímala, co se děje. Viděla jsem zázraky a požehnání a úžasné věci kolem sebe. Ani nevím, jak dlouho to trvalo a snad už netrvá. Nevím. Ve svém vztahu s Ježíšem jsem cítila, že jsem mu blízko, ale přitom strašně daleko. Jako kdyby mezi námi byla tenká stěna, která nelze rozbít. Mám obraz v hlavě. Chci jít za ním a snažím se prstem rozbít tu na první pohled křehkou stěnu. Ale nejde to. Nemůžu.


 

Když jsem se teď podívala před sebe na stěnu, uviděla jsem svoji fotku, když mi bylo asi čtyři nebo pět let. Objímám obrovskou dřevěnou sochu Krista s trnovou korunou a rozepjatými pažemi. Malá holčička s blonďatými vlásky v copánku s růžovou gumičkou. V růžovo-bílé halence a květovaných kalhotách.

Objímám Ježíše ze všech sil, ale moje ruce jsou příliš malé na to, abych ho celého objala.


 

A tohle jsem chtěla a chci i teď. Ze všech sil jít do jeho náruče. Ale stojí nám v cestě ta nepřekonatelná stěna a potřebuji ji zničit, protože všechno,co chci, je za tou stěnou.


 



 


 

Odjeli jsme na dovolenou do Chorvatska. Byla jsem jeden den pryč z nemocnice. Bolela mě hlava z lumbální punkce. A po celonoční cestě jsem vyčerpáním usnula v posteli v apartmánu, v kterém jsem původně ani být nechtěla.

Budí mě nějaká hudba. V polospánku slyším aleluja.


 

Přímo naproti našeho apartmánu mělo asi nějakých 80 mladých německy mluvících lidí chvály.

Jo.

Tak tohle jsem úplně na typické dovolené v Chorvatsku nečekala.


 

A nečekala jsem ani to, že po dvou dnech přesvědčování sebe sama, že tam nechci jít a stejně se vůbec necítím na chvály a na snažení se vypadat mile s procvičováním angličtiny, jsem prostě v neděli chvíli před jejich chválami zastavila pár holek a zeptala se, jestli se můžu na chvály přidat,


 

Mohla jsem zůstat na svém balkóně a jenom se dívat.


 

A najednou jsem se ocitla na evangelickém summer campu s lidmi z Hamburku. Dostala jsem překladatele, který mi překládal přednášky a nezalekl se ani toho, že jsem mu řekla, že jsem katolík.


 

Seznámila se asi se třemi budoucími pastory a jedním nynějším pastorem, kteří mě tam srdečně přivítali před celým shromážděním. Další dny jsem chodila i na dopolední biblické skupinky a seznamovala s dalšími milými lidmi, kteří všichni chtěli vědět If I go to church a potom se mnou vedli hodinové diskuze a katolících. Byli znejistěni, protože nevěděli vlastně, v co věřím. Ale pak jsme si to vyjasnili. Bez Ježíše nic nejde.


 

Ano bylo to super a neuvěřitelné. Zvláště po tom, kdy jsem se modlila, abych na dovolené se mohla Bohu více přiblížit.

Trochu prorazit tu zeď.

Jenže pořád tady byla ta apatie.


 

A chvály. A já jsem nechtěla nic předstírat, i když vím, že chvála je rozhodnutí a postoj srdce, prostě jsem nemohla. I když kolme mě bylo plno lidí, kteří ze všech sil chválili se zdviženými dlaněmi skrze německé chvály.

A mě se akorát chtělo brečet. Jednak kvůli svojí stěně a taky kvůli pravdě, která byla jedním z hlavních témat. Spolu s nadějí.


 

Tak jsem nezpívala, akorát mi tekly slzy. A hlavou mi proletěla modlitba, jestli by mi Bůh nemohl poslat někoho, kdo by se mě zeptal, jestli jsem ok.


 

Dopoledne byl vždy nějaký impuls v podobě svědectví některého z účastníků. Ten den dopoledne to byl jedna krásná dívka, která měla různé problémy a mluvila o tom.


 

Jakmile ty večerní chvály skončily přišla ke mně a zeptala se, jestli jsem ok.


 


Každé ráno byla možnost v 7:45 modlitební skupinka, kam chodili jen někteří. Byla jsem tam dvakrát. Den po výše zmíněných chválách modlitba probíhala tak, že jsme se rozdělili do skupinek.

V mojí jsem byla já a tři kluci.

Můj překladatel, kluk, který měl taky předchozí dny svědectví Boaz a Christian.

English group


 

Měli jsme říct věci, které nás trápí a za které chceme, aby se ostatní potom modlili.

Bratr, který odpadl od víry a má milenku, další bratr, který rozvrátil svoje manželství a prosba za lepší organizaci času byly prosby, za které jsme se modlili. A i moje prosba za proboření zdi. Každý se potom nahlas modlil za proby ostatních lidí. Po skončení za mnou přišel Boaz a mluvil se mnou asi deset minut o vytrvalosti a přesně jsem viděla, jak jeho svědectví může pomoci ostatním. Krátce jsme se pomodlili a on mi doporučil jednu písničku.


 

 



 

A tak se moje zeď začala bořit a postupně se jí snažím projít.

Je to dlouhá cesta.

Ale cesta s Ježíšem, z kterého už nikdy -nechci spustit oči-


 



 

Díky za to, že jsem mohla znovu slyšet.

 

Vlastně pořád moc nevěřím tomu, že tam byli a že jsem tam já byla.

 

Taky dík za tuhle píseň, protože co jiného můžeme dělat, než se zcela Ježíšovi odevzdat?