Ach naděje. Ta zmrzlinová skutečnost.  Rozpustí se za chvíli, když slunce silně zasvítí. Chceš ji chytnout, uteče, chceš ji podržet, roztaje dříve, než se přiblížíš. Toužíš ji spolknout a nechat v sobě, ale ona náhle odejde.

A přece je tahoun lidstva. Hvězdy pro putující v noci. Pevnina pro ztracenou loď plující již dlouho na pustém moři. Klika od dveří, když dítě vyroste. První krok po ochrnutí; první vlasy po chemoterapii. Křivka na monitoru po infarktu. Hluboký nádech po potápění. První krok při přistání letadla.

Působí tolik bolesti. Trpící bytosti postupně opouští, ztracené vysiluje a hledající vyčerpává. Nemocné očišťuje od hříchů a jako natažená ruka vábí k sobě. Zrazené spoutává, opuštěné více zatracuje.

Avšak, kdo by ji chtěl více pochopit, více ji ochutnat. K tomu běží plnou silou. Lidé často nechápou. Chytají ze špatného konce, snaží si ji přivlastnit. Držet a nepustit.  Ale ona je svá; křehká. Nenávist ji obklíčí a už se nedá nalézt. Uzavřeš se a chceš ji zničit. Naštveš se a použiješ vše, aby odešla. A ona zmizí. A ty zjistíš, že to nejde. Že už si ztracen a hledáš jiná černobílá lákadla. Ale ony nejsou. Neexistují. A ty se jen více a více propadáš do hluboké studny.

Pak ale jemné světlo znova vysvitne. A zase běžíš. Tentokrát už jinak. Čistší a bělejší. Zbaven masky. Pochopíš. A vyjeví se ti jiné barvy. Celé spektrum zářivých barev naděje, jež znovu zve do své náruče. Tentokrát už jinak.  Už víš, co žádat. Jak ji pozvat. Jak požádat. Jak se vykoupat v teplých vodopádech její průzračné vody.

A teď už běžíte spolu.

A ze tmy světlo proniká.

A ty zkrátka věříš.

Protože už víš.